Rukopis byl pravděpodobně poprvé svázán brzy poté, co byl vytvořen. (Podrobný popis středověkých technik a typů vazby viz Szirmai, 1999.) Složky byly ušity na 13 vazů zapošitých u hlavy a paty ve vzdálenosti asi 65 mm od sebe. Zářezy na hřbetĕ složek, kterými procházela nit (jeden na každý vaz), byly proříznuty nožem, a jsou dlouhé asi 8 mm. Vazy byly pravděpodobně vyrobeny z proužků jirchy (žádné se nezachovaly). Stopy po niti na vnitřní stranĕ hřbetu vnitřního dvojlistu v každé složce svědčí o tom, že kniha byla šita po celé délce a že vazba měla kapitálky u hlavy a paty, kde jejich nit procházela zářezem v místĕ zapošití. (Není známo, jak byly zpracovány rohy složek u hřbetu, protože byl rukopis oříznut v 19. století, kdy byl znovu svázán.)
Současné dřevěné desky téměř jistě pocházejí z původní vazby ze 13. století. (O nových deskách není na účtu za novou vazbu rukopisu v roce 1819 ani zmínka, což potvrzuje stáří desek.) Jsou silné asi 12-13 mm a na vnějších okrajích trochu zakulacené. Obě desky bývaly původně rovné, ale dnes jsou lehce prohnuté (ohyb vede svisle a jeho vnitřní strana u obou desek je natočena dovnitř k rukopisu), protože časem dřevo trochu pracovalo. (Toto zakřivení naznačuje, že byly desky pečlivě seříznuty svisle po letech a že byla každá deska vyrobena z jediného prkna.)
Stručný popis vazby z roku 1811 (Hammarsköld, str. 157, 163, poznámka pod čarou i) naznačuje, že přední deska byla v té době zlomená. Výlep přídeští (f. 1) svědčí o tom, že tato deska uprostřed praskla. Pokud k tomu došlo, byla zřejmě opravena v roce 1819.
Vazy procházejí deskami a tvoří tunýlky v tloušťce desek způsobem běžným pro románské vazby. (To je dobře patrné na přední desce v místě, kde deska trochu odstává od rukopisu.) Není ale možné určit, jak byly desky seříznuty, aby se přizpůsobily vystupující části vazů, jelikož výlep přídeští a potah v současné době zakrývají případné známky seříznutí na vnitřních a vnějších stranách obou desek.
Tato vazba byla někdy v průběhu práce doplněna kováním, které bylo určitě použito na spodní desce a pravděpodobně také na přední desce, ale není známo, ze které doby toto kování pochází. Na posledním listu rukopisu jsou stopy rzi (f. 318v) z hřebíků, kterými se toto kování připevnilo, což ukazuje, že na deskách byly nespíš čtyři pukly nebo kovové nárožnice a jedna středová pukla či štítek. Na tomto listu jsou další nepatrné stopy rzi na třech okrajích listu u ořízky, které jistě pocházejí z kovových spon, kterými se kniha zavírala, když se zrovna nepoužívala. Jedna byla u hlavy a paty a další dvě na přední ořízce. Pravděpodobně byly doplněny později a nebyly součástí původní vazby.
Rukopis v roce 1819 znovu svázal Samuel Sandman, knihvazač, který působil ve Stockholmu od roku 1813 do své smrti v roce 1838 a řadu let pracoval pro královskou knihovnu. Tento vazač očísloval všechny první listy složek arabskými číslicemi červenou tužkou dole u hřbetu knihy. Nicméně první složka (ff. 2-7), dříve jeden z osmi listů, z nichž se první a poslední list ztratil, má první tři zachované listy číslované 2, 3 a 4. Takže bylo zřejmě známo, že dva krajní listy chybí i že byly zachované listy oddělené tak jako dnes. Rukopis byl znovu sešit na třináct vazů vytvořených z proužků jirchy, přičemž nit procházela ke každém vazu dvěma dírkami. Nové zářezy jsou těsně vedle starých a některé původní byly znovu použity. Zdá se že šití bylo alespoň částecnĕ pakované a poté byl knižní blok oříznut na všech třech stranách, hřbet zkulacen, přelepen a zaklížen.
Byly použity opět původní desky, které jsou pokryté silnou bílou jirchou a kvalitně vyzdobeny slepotiskem na přední i zadní desce a na hřbetě. Na deskách knihy je běžný vzor tvořený rámem, v němž jsou diagonální linky s drobnými tlačítky v místech mezi řádky. Nejvýraznější typ tlačítka má tvar korunky, ale ani tento nástroj, ani jiná tlačítka se nikde nedochovala.
Obě desky mají masivní zdobné kování – každá má čtyři nárožnice a jedno středové kování. Mezi kováním a kůží na potahu je zeleno-modrý papír. Všechny kovové prvky jsou opatřeny kruhovou puklou sloužící k tomu, aby se dala ležící kniha v deskách snadněji zvednout Kovové nárožnice zdobí párek gryfů obrácených proti sobě, ale středová pukla nezobrazuje ani zvířata, ani figurální motivy. Navíc jsou na dolní či spodní desce dvě drobné doplňkové kovové prvky nad a pod středovou částí. Mají uprostřed otvor, kterým procházel železný výstupek s vyvrtanou dírkou (druhý umístěný těsně u paty knihy se ztratil), k němuž mohl být přichycen například řetěz, kterým se kniha dala připevnit k nábytku v knihovně.
Vnitřní nárožnice na obou deskách a dolní vnější nárožnice na horní desce jsou opracovány pečlivěji než ostatní tři. To budí dojem, že tyto tři zbývající nárožnice jsou kopie, které nahradily ztracené či chybějící kování. Ze stručného popisu vazby z roku 1811 (Hammarsköld) vyplývá, že kniha měla nepochybně některé ozdobné kovové prvky, i když z popisu není zcela jasné, zda se v té době všechno kování zachovalo. Nicméně účet za práci knihvazače Samuela Sandmana zahrnuje tři nové nárožnice. Muselo jít o dvě vnější na spodní desce a jednu na desce horní. Tento písemný důkaz potvrzuje, že zbylé kování musí být z doby před rokem 1819 a že se dalo znovu použít. Kování, které se zachovalo do roku 1819, zcela jistě nepochází ze 13. století. Podle vzhledu lze soudit, že vzniklo nejspíš někdy poté, co se rukopis v roce 1649 dostal do Švédska. Zvláštní ale je, že středové pukly vypadají spíše jako kopie, které nahradily původní ozdoby, než jako pět originálních kovových prvků. Jejich původ je nejasný.
Kopie účtu Samuela Sandmana se zachovala ve fondech Královské knihovny. Za opravu a vyčištění listů, potažení vazby kůží a ražbu vepředu, vzadu a na hřbetě knihy dostal zaplaceno 30 říšských tolarů. Za pergamen nutný na opravu a kůži na potažení dostal 15 tolarů (kůže koupil od koželuha jménem Holmberg) a za tři nové nárožnice obdržel 10 tolarů (koupil je od zvonaře jménem Horner). Dále dostal jeden tolar za nové hřebíky a za připevnění kování a nakonec 22 tolarů za kožené pouzdro zakoupené od sedláře Rydholma. Tato kožená „kazeta“ se zachovala až do roku 1906. Fotografie rukopisu z tohoto roku totiž ukazuje kožené pouzdro, které je vidět na jednom okraji desky a na hřbetě. Zdá se, že pouzdro vedlo z přední hrany jedné desky a po hřbetu k přední hraně druhé desky. Musely do něj být vyříznuty otvory na vystouplé kování. Tyto otvory a kování sloužily tomu, aby pouzdro pevně drželo na místě, i když se dalo snadno odstranit a nahradit něčím jiným, jelikož nebylo zjevně nijak pevně přichyceno k současným deskám knihy. (Proto se mohlo samozřejmě snadno sejmout, někam založit nebo ztratit někdy po roce 1906.) Sandman za svou práci na Codexu gigas dostal celkem 78 říšských tolarů. (Tato částka se dá obtížně vyjádřit v moderní měně, ale v roce 1820 stála kráva asi 45 tolarů, což nám dává představu, jakou měla Sandmanova práce cenu.)
