Zatím co desítky kostelů velkofarních zřejmě omezovaly svou knižní potřebu na základní texty liturgické, v kapitulách a klášterech tomu bylo jinak.Všechny tyto instituce potřebovaly pochopitelně rovněž liturgické texty v řadě exemplářů, ale vedle toho se tam nutně musela už od počátku prosazovat i literatura naučná, jejíž potřeba s prohlubováním intelektuálního života, ať už založením klášterních škol různého charakteru či z jiného popudu, narůstala. Jistě při tom hrála svou roli různá specifika, jež sice nejsme schopni detailněji postihnout, nicméně lze říci, že pokud šlo o výši kulturního prostředí, profilovalo se tu zejména několik institucí. V 11. století šlo především o obě katedrální kapituly, pražskou a olomouckou, z benediktinských klášterů pak zejména o Břevnov, Sázavu, která byla původně koncipována jako klášter slovanského ritu, a Rajhrad. K nim se v následujícím století připojil z klášterů reformních řádů výrazněji Strahov a dále Milevsko a Teplá z premonstrátských, a Sedlec s Pomukem z cisterckých komunit. Tím ovšem nemá být upírán intelektuální rozvoj i dalším konventům. Jen je tím naznačeno, že u těch zde výslovně neuváděných, přicházejí v důsledcích těžkých devastací hmatatelné doklady v ještě omezenější míře, než je tomu u právě jmenovaných.
Poněkud určitěji se můžeme zachytit vlastně jen u dvou – tří z výše uvedených institucí. Těmi výjimkami jsou do malé míry v 11. století Břevnov, v druhé čtvrtině 12. století pak ve výrazně větším měřítku kapitula olomoucká díky svému biskupovi, jímž byl ideou emancipované církve naplněný Jindřich Zdík (1126-1150), a pak ještě ve spojení se Zdíkem jemu blízký klášter strahovský. Ve všech výše uvedených případech platí, že i když instituce mají více či méně nepřetržitou kontinuitu, je tomu s dochováním jejich kulturních statků, zejména pak rukopisů, opačně, neboť různé katastrofické situace vedly k tomu, že jsou dochovány – pokud vůbec – toliko žalostné zlomky, které v žádném případě nedovolují komplexnější interpretaci. Je proto potřebí zachovávat velkou rezervu, současně ale není potřebí propadat nihilismu. Neboť vedle vlastních hmotných dokladů, jimiž jsou samotné knihy, je potřebí vzít na jedné straně v úvahu zejména různá literární díla, která vznikla v souvislosti s českým prostředím, zejména legendy, na druhé pak si uvědomit i nutnost existence předloh dnes dochovaného (či alespoň známého) materiálu a ovšem také vztahy, které tyto instituce měly nejen mezi sebou, ale rovněž se zahraničím. Je třeba stručně naznačit situaci v uvedených prostředích.
Pro břevnovský klášter máme několik disparátních dokladů, které se jednak týkají literárních zmínek, jednak vlastních kodexů. Z různých náznaků a informací o tamní škole, jejíž působení nacházelo svůj pozitivní ohlas také v zahraničí (byť vlastní doklady jsou až z poněkud mladší doby, lze obdobnou situaci promítnout nepochybně i do doby nejméně od pokročilého 11. století), třeba předpokládat a - byť jen velmi zlomkovitě - rekonstruovat existenci poměrně rozsáhlé a rozmanité knihovny a ovšem též skriptoria. Jeho produkty byly již na sklonku 11. století základním východiskem nejen pro vlastní potřebu kláštera, ale i pro vybavení kláštera sázavského po jeho přeměně v latinský klášter knihami západního ritu. Ostatně se lze oprávněně domnívat, že aspoň do jisté míry se tato knihovna byla i podkladem pro významné literární a historické dílo, jímž se ve 20. letech 12. století stala Kronika Čechů pražského děkana Kosmy. Ten totiž v dedikačním úvodu druhé knihy svého díla vzpomíná v tomto smyslu zásluh břevnovského opata. Nadto několik málo rukopisů kláštera, které se hlásí do této doby, obsahuje řadu speciálních děl autorů Scholy palatiny Karla Velikého To přímo vnucuje představu, že příslušný soubor břevnovské knihovny musel být výrazně širší nejen kvantitativně, ale i tématicky.
Význam břevnovského kulturního centra je třeba si uvědomit i v souvislosti právě také s podlažickým klášterem a samotným CG, jehož obsah se nutně musel opírat o předlohy z blízkých prostředí. Že tu byl doslova první na řadě klášter břevnovský jako nejpřednější klášter řádu v Čechách, je zcela nepochybné. Úzkou vazbu obou institucí ostatně naznačuje i výše zmíněná listina knížete Vladislava II., v jejíž svědečné řadě jsou oba opati uváděni bezprostředně vedle sebe.
Kulturní aktivity je ostatně třeba předpokládat i u pražské kapituly, zejména poté, když se při ní ustavila kapitula, jejíž děkan Kosmas jako autor je jen „vrcholkem ledovce“. Nejen předpokládat, ale dosti zřetelně lze kulturní a zejména písařské aktivity prokázat v olomoucké kapitule v druhé čtvrti 12. století za zmíněného již biskupa Jindřicha Zdíka. Vedle řady vysoce kvalitních rukopisů teologického i právnického obsahu je doloženo i více fragmentů zaniklých jinak rukopisů, jejichž písaři se ale podíleli i na rukopisech dochovaných. Jsou to relikty, jež v českém prostředí nemají co do kvantity obdoby až do sklonku století 13., co do kvality a rozmanitosti obsahu pak dokonce až do století 14., tedy do doby vlády lucemburské dynastie. Výjimku vlastně tvoří právě jen CG, který udivuje nejen svými rozměry, ale i šíří věcnou, kdy se podařilo vměstnat do jediného svazku doslova celou knihovnu velmi rozmanitého a mimořádně závažného obsahu.
Důležitá centra vzdělanosti je ale třeba předpokládat i ve výše zmíněných klášterech. Zejména jsou zřetelnější doklady z kláštera strahovského, jenž úzce spolupracoval právě s olomouckou kapitulou, ale je to doloženo i v mladších založeních premonstrátského řádu, v klášteru želivském a zejména v jihočeském Milevsku, odkud je opět jen zcela náhodně dochován rukopis análů tamního opata Jarlocha (Gerlacha) v rukopise obsahujícím i – rovněž unikátně dochované – anály kaplana pražského biskupa Daniela I. (1148-1167) Vincencia, přinášející unikátní informace i o otázkách obecné historie, jakož i jeden ze dvou rukopisů zprávy o křížové výpravě císaře Friedricha I. Hohenštaufského, zv. Barbarossa od tzv. Ansberta.
Nemůže jít v dalším o podrobnější výklad o návazných dobách 13. a 14. století, totiž o období přemyslovských králů Přemysla Otakara I. (1197-1230), Václava I. (1230-1253), Přemysla Otakara II. (1253-1278) či Václava II. (1283-1305) a jeho syna Václava III. (1305-1306) a době lucemburské. Lze toliko sumárně konstatovat, že dochází v průběhu 13. století k dalšímu prohlubování kulturních vazeb, v tom i bezprostředně knižní kultury. Dálo se tak jednak ve tradičních směrech, kdy k nim přistupují v rámci církevního života ovšem další kláštery, zejména nově se objevivších řádů žebravých, tj. dominikánů a minoritů, kteří výrazně ovlivnili zejména městský život. Počet jejich klášterů v krátké době několika desetiletí dosáhl v Čechách a na Moravě takřka 50. K nim se v druhé polovině 13. stol. připojují ještě tři kláštery cistercké: dva v jižních Čechách (Vyšší Brod a Zlatá Koruna) a zejména důležitý klášter centrálního charakteru, totiž klášter zbraslavský, založený Václavem II. v r. 1290.
Nemenší význam je třeba přisoudit i na tehdejším Novém Městě pražském (poté co Karel IV. velkoryse v r. 1348 založil rovněž pravobřežní Nové Město pražské bylo toto město přejmenováno na Menší Město pražské či Malou Stranu) rovněž panovníkem založenému klášteru augustiniánů-eremitů (1285), který se brzy stal důležitým intelektuálním střediskem. Když pak Václav II. hodlal v Praze založit univerzitu, k čemuž ovšem pro odpor české šlechty nedošlo, mohl se tento klášter spolu s právě zmíněným klášterem zbraslavským stát její podstatnou oporou.
Ale nejen to. Pro 13. století jsme již výrazněji informováni i o pronikání světského živlu do literárního a s knihami spojeného světa. Je to ovšem spojeno převážně s pražským prostředím dvorským, kdy už za Václava I. a tím spíše za jeho nástupců se stal pražský dvůr významným centrem německého minnesangu. Pražský dvůr hostil ve svých zdech jeho čelné představitele ať jde o Waltera von der Vogelweide, Reinmara von der Zweter, Ulrich von dem Türlin i další. Ale posléze tam docházelo rovněž i k prvním českým literárním náběhům, které byly na jedné straně zřejmě propojeny s nejstarším českým klášterem, totiž benediktinkami u sv. Jiří na Pražském hradě, kde vznikaly nejstarší staročeské pašijové hry, na druhé se vyrovnávaly i s rytířskými náměty, jako byl epos o Alexandru Velikém, do jehož rámce byla zřejmě stylizována osobnost krále Přemysla Otakara II.
Novou epochu pak v české psané kultuře znamenala doba lucemburské dynastie v Čechách (1310-1419), zejména pak doba Karla IV. (1346-1378), který nejen prosadil povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (1344), ale založil i univerzitu (1348), která zejména v druhé polovině 14. století hrála v kulturním životě celé střední Evropy zcela mimořádnou roli a přispěla k mimořádnému prohloubení intelektuálního života v českém státě, který se stále zřetelněji laicizoval. Potřeba knih vzrůstala doslova geometrickou řadou a tak lze hovořit v té době o tisících rukopisů nejen v rukách církve či univerzity, ale i u osob světských. Knihovna Václava IV. se pro svou bibliofilskou povahu stala jednou z nejpřednějších při nejmenším ve střední Evropě. A máme už i řadu dokladů evidenční povahy, neboť se začínají objevovat i nejrůznější soupisy knih. Laicizace vzdělání vystupuje stále zřetelněji do popředí, což znamená i nárůst počtu knih užitkového charakteru. Tu se stává husitství v řadě směrů předělem.
