Český stát počínajícího 13. století sice není možno považovat za stát intelektuálů a vyzařující knižní kultury, v žádném případě však nelze jeho kulturní snahy podceňovat. I v tom torzu originálních dokladů knižní kultury lze nalézt řadu impozantních, ba zcela mimořádných výtvorů, které vzbuzují nejen respekt, ale i obdiv. Nejdůstojnějším dokladem pro toto konstatování je právě rukopis, jemuž je věnována v tomto projektu zásadní pozornost. Ale k tomu, aby mohl být alespoň částečně (neboť v plnosti tomu nepochybně nebude nikdy) pochopen, je potřebí obrátit zřetel k širším konotacím. Jinými slovy řečeno: je nutno, aby se podala alespoň skica vývoje knižní kultury v zemi v době, která předcházela. To ovšem znamená, že je nutno podívat se alespoň zběžně na knižní kulturu českého státu od počátků jeho christianizace. Mělo by tedy jít o dobu od samého sklonku 9. století. i když výraznější pozornosti se může dostat až období po vzniku samostatného pražského biskupství (ca pol. 70. let 10. století), k němuž se na Moravě přiřazuje v blíže nedefinovatelné míře obnovené biskupství olomoucké v 60. letech 11. století. Od 11. století jsou, nejdříve nesměle kladeny základy církevní správy a organizace v podobě hradských kostelů a návazně kostelů velkofarnostních. Vedle nich si své místo na slunci vydobyly i kostely kapitulní se svým osazenstvem. Zejména to byly obě kapituly katedrální, jež získaly dominující postavení. Vedle nich měly podle našich dnešních znalostí kapituly kolegiátní postavení spíše okrajové – ovšem s výjimkou kapituly vyšehradské (zal. v 80. letech 11. stol.) a do jisté míry zřejmě i litoměřické (zal. 1057) či staroboleslavské (zal. asi 1045). Ostatně svědčí pro to i ta skutečnost, že na rozdíl od zemí okolních zůstal jejich počet omezen na několik málo institucí. Zřetelněji pak lze sledovat rozvoj domácího mnišství. Je potřebí uvést v této souvislosti konkrétní údaje, které teprve umožňují určitější představu v obecném i v našem kontextu.
Před založením pražského biskupství přicházela do Čech christianizační vlna ze dvou směrů. Jednak z oblasti „Staré“ Moravy, leckdy označované též jako „Velká“, a to ve formě převážně slovanské liturgie a slovanské knižní kultury, jejíž vliv bývá zpravidla přeceňován a jejíž písemné produkty vzaly prakticky zcela za své. Ale ani z oblasti křesťanství latinského (Čechy v té době patřily do diecézního okruhu biskupství řezenského) není v českých zemích dlouhodobě konkrétnější povědomost o knihách, ač se tu jednotlivé kodexy musely objevit ať už ve spojitosti s příchodem prvních pražských biskupů, kteří pocházeli z některých významných klášterů německých (tak např. první Thietmar či třetí Theddag byli původně mnichy slavného kláštera v Corvey), nebo ve spojitosti s druhým pražským biskupem, jenž byl domácího původu – sv. Vojtěchem, který ale patřil ve své době k předním evropským vzdělancům a měl nepochybně i literární sklony. Ostatně máme zprávu o tom, že mnich z řezenského svatojimramského kláštera v Řezně opsal v první polovině 11. století výslovně několik liturgických knih pro své přátele v Čechách.
Nejdřív tedy šlo obecně o užívání kodexů liturgických, vbrzku ale i o knihy dalších žánrů, i když i ty liturgické nabývaly někdy širšího uplatnění, neboť do nich byly vpisovány různé texty neliturgické, zejména memoriálního rázu (ať už analistické či nekrologické povahy), nebo díla homiletického či hagiografického rázu.
Pokud pak jde o komunity klášterní, jež byly největším uživatelem rukopisů, jsou to nejdříve ojedinělé konventy benediktinského řádu, k nimž se od poloviny 12. věku připojují fundace reformních řádů západních, cisterciáků a premonstrátů. Je potřebí tuto skutečnost konkretizovat. Nejstarším českým klášterem byly benediktinky u sv. Jiří na Pražském hradě (ca 972), po nichž pak následovala série konventů mužských: Břevnov (993), Ostrov (999), Sázava (1034) a Opatovice (ca 1086-1087) v Čechách, Rajhrad (1054) a Hradisko (ca 1078) na Moravě, k nimž pak na samém počátku 12. století přibyl klášter v Třebíči (1101) na Moravě a Vilémov (asi 1121) a Želiv (kol 1145, ale už 1149 přeměněný na premonstrátský) ve východních Čechách a krátce poté ještě ženský klášter v Teplicích (1160-7) na severu země. Zatím co dotud šlo vesměs o benediktinský řád, od konce první poloviny 12. století pak lze až do počátků 13. století sledovat celou řadu klášterů reformních, jejichž konventy do Českého státu přišly vesměs z německého prostředí. Jsou to výčtem: z cisterciáků Sedlec (asi 1142), Plasy (1144), Pomuk (asi 1145), Hradiště nad Jizerou (někdy v třetí čtvrti 12. stol.), Osek (ca 1197-9). Z premonstrátů: Litomyšl (1141), Strahov (ca 1142) s ženským paralelním klášterem v Doksanech (ca 1142), výše zmíněný Želiv s paralelním ženským klášterem v Louňovicích (někdy krátce po pol. 12. stol.), Milevsko (asi 1184) a Teplá (1193) s paralelním ženským klášterem v Chotěšově (počátek 13. stol.).
Na Moravě to pak byli cisterciáci na Velehradě (1205) a v Žďáru nad Sázavou (1252). Premonstráti nahradili ca 1151 v Hradisku benediktiny (byvše vypuzeni, uchýlili se do východočeských Opatovic), dále to byla Louka (krátce po r. 1190) a Zábrdovice (těsně před 1209) a posléze ženský klášter řádu v Dolních Kounicích (1181). Konventy jiných řádů, zejména rytířských lze tu vzhledem k jejich jinému zaměření ponechat stranou.
